zavřít
sdílet
dalšíJakou roli hrajou v našem osobním rozvoji držkopády a neúspěchy?
Mám pocit, že se mi všechno daří. Jediné, co se mi nepovedlo, bylo Mistrovství Evropy ve Slam poetry, kam jsem jel jako mistr ČR. Říkal jsem svůj vtipný text, za zády mi běžel překlad. Belgičani tomu vůbec nerozuměli, mluvil jsem k davu lhostejných obličejů. Do toho jsem dostal ukázkové okno, kdy stojíš na pódiu a půl minuty zarytě mlčíš. Ani to ale nakonec nevnímám jako držkopád – situaci prožiješ a zjistíš, že ani během okna nezemřeš. Když jdeš příště na pódium, bojíš se zas o něco míň.
Dokážeš takovou zkušenost zobecnit i pro ty, kteří se na pódium běžně nedostanou?
Věřím, že to ponaučení platí i pro cestu k úspěchu obecně. Vycházet z komfortní zóny je návyk, kterým opouštíš zajetý program „nikdy neriskuj, tvrdě pracuj, jdi do důchodu a umři“. Když tento program záměrně porušuješ, odlišíš se. A odlišit se je základní předpoklad úspěchu. Když zapadneš do řady zmizíš. Jako v Tetrisu.
Bez prožití šoku máme jen malou motivaci svou situaci měnit.
Dnes jsi dvojnásobný mistr ČR ve slam poetry, stand-up komik, improvizátor... stojíš na pódiu i desetkrát měsíčně. Pořád pro tebe mikrofon v ruce představuje výlet z komfortní zóny?
Rozhodně. V jádru jsem introvert a vždycky se bojím. Proto mám po vystoupení vždycky radost – mám pocit, že ta se nachází na druhé straně strachu. U vystupování je důležitá nálada, se kterou jdeš na pódium. Publikum tě zrcadlí – když je vidět, že je ti to nepříjemné, začne být nepříjemně i divákům a budou chtít, abys odešel. Základ improvizace i jakéhokoliv vystupování je dávat najevo, že tě to baví.I když se ti výstup hroutí pod rukama, publikum ti pak hodně nedostatků odpustí. To, že si pobyt na pódiu užíváš, je ve finále důležitější, než co se tam děje.
To, že si pobyt na pódiu užíváš, je ve finále důležitější, než co se tam děje.
Je tedy lepší věci dělat sám pro sebe než pro druhé?
Snažím se věci dělat pro činnost samotnou. Ztratíš svoje sebeuvědomění a dostaneš se do flow. Jsi plně zabraný do činnosti a splyneš s okolím, ať už je to sál, nebo papír s tužkou. Jedině tak můžeš překonávat svoje hranice. Za všech okolností chci být plně přítomný.
Před několika lety jsi byl introvert a sociální interakcím ses spíš vyhýbal. Jak ses rozhoupalk přihlášce do školy improvizace? Co byl ten bod zlomu?
Po rozchodu s přítelkyní jsem byl na dně. Zjistil jsem, že kolem sebe nemám vybudovaný žádný sociální okruh. Věděl jsem, že už nechci, aby moje štěstí záviselo na někom jiném. Hledal jsem studnu, do které si pro štěstí budu sám chodit. Pro mě je to tvorba. Taková léčba šokem je vhodná pro překonání všech lidských strachů. Bez prožití šoku máme jen malou motivaci svou situaci měnit.
Ušel jsi dlouhou cestu. Za které kroky, které jsi v posledních letech udělal, jsi nejradši?
Prvním byla přihláška do školy improvizace, kde jsem se naučil utlumit svého vnitřního autocenzora, kterého v náš vytváří škola. Bojíme se říct první myšlenku, co nás napadne, protože máme pocit, že nebude dost chytrá, vtipná nebo originální. A to se improvizace snaží programově rozbít. Jestli chceš být zajímavý, buď spontánní a upřímný.
Bojíme se říct první myšlenku, co nás napadne, protože máme pocit, že nebude dost chytrá, vtipná nebo originální.
Improvizace mi také přivedla do cesty kamaráda, který mě pak pozval na šamanský rituál s liánou duše. Prožil jsem psychedelický trip, který mi obrátil vnímání reality naruby. Od té doby se na svět dívám dětskýma, nesamozřejmýma očima. A právě schopnost přinést jiný pohled na svět je pro mě jako umělce výhoda.
Skrz co nacházíš ve své tvorbě vášeň?
Pro mě je vášeň v psaní to, že si vyfiltruju svůj svět. Zaplaším lidi, kteří mi nerozumí a klepou si na čelo, a přitáhnu ty, se kterými téma rezonuje a naplňují můj život. Díky tomu, že otevřeně říkám, nad čím dumám, nejsem tak sám. Když vykouknu ze svého skafandru, vidím, že i ostatní přemýšlejí o tom, co a proč se děje. Pokud se otevřu já, ztratí ostych i ostatní lidé. Sundají masku normality, kterou nosí, aby je nikdo nesoudil, a ze small talku se stane hluboký rozhovor. Neboj se být divnej, ostatní tě přijmou.
V dubnu Ti vyšla knížka Eskejp. Její hlavní hrdina Michal se snaží vzít život „do vlastních rukou“. Co to v tvém pojetí znamená?
Mít život ve vlastních rukou pro mě znamená, že trávíš většinu času činnostmi, které tě baví nebo ti dávají smysl (i když sis ho sám nakukal).
Při tvých výstupech publikum často brečí smíchy. Existují v humoru hranice, které se nemají překračovat? Respektuješ je?
Pro mě je humor způsob, jak se vyrovnat s bolestí. Každou věcí, kterou děláme, se snažíme alespoň nepatrně zlepšit svůj život. Když se vzdáme, je to k pláči. Když se nevzdáváme, je to k smíchu. Všichni bojujeme s okolnostmi, které nemáme šanci překonat. A smíchem uvolňujeme napětí. Hranice je pro mě tam, kde vtip víc bolesti způsobí než uvolní.
Co bys poradil těm, co mají tendenci se vzdávat?
Uvědom si, že každý máme omezený čas a záleží jen na nás, jestli ho strávíme v rezignaci nebo z něj vytřískáme zážitky. Žij tak, abys byl hrdina svého života.
Co v tvém životě znamená zvědavost?
Neustále se zajímat „o co tady jde“. Mám pocit, že všechno vytvářím já. Svět vzniká v mojí hlavě a baví mě si s ním hrát.
Co chceš objevit během Expedice Mazagrande?
Doufám, že během svého improvizačního workshopu uvidím účastníky rozkvést. Že na konci společného dne budou svobodnější a autentičtější.
